(Pracovní překlad.)
Tuto knihu věnuji našemu
Svatému otci Františkovi,
s modlitbou za jeho úspěšnou službu.
Tuto knihu věnuji i Tobě, drahý čtenáři. Kéž Ti toto dílo pomůže docenit důležitost mezilidských vztahů a osobního sjednocení lásky Marie (a každého věrného učedníka) s Ježíšem a s Nejsvětější Trojicí, Bohem Lásky.
„Má lásko, svět je zatemněn, protože si mě neuvědomuje jako Lásku, jako Boha lásky. To je tvoje poslání, nejdůležitější poslání nyní i navždy, aby má Láska vládla na celém světě.“ (8. 12. 1999)
Text na obálce:
Ježíš jako osoba je spásou člověka. Jak lze tedy mluvit o „zprostředkování“ spásy církví nebo Marií? Tento výzkum přistupuje k roli Marie ze vztahového a antropologického hlediska jako úsilí o inkulturaci evangelia v Africe tak, aby to mělo význam pro celou církev. Uvažuje o tom, jak se Ježíš a Maria navzájem ovlivňovali: Ježíš byl ve svém lidském životě podporován a formován neustálým setkáváním s Marií, aby se stal historicky tím, čím je věčně, osobou Spasitele. „Dar“, který Kristus od Marie obdržel, je celá ona sama, která je s ním spjata a nechává se jím stále více obývat a používat. Tento výzkum představuje také situaci církve v Nigérii, konfrontuje ji s otázkou „genderu“ a přináší pohled na spiritualitu dvou Srdcí Lásky.
Chukwuemeka Maria Steidl se narodila r. 1975 v Německu. Svou řeholní formaci absolvovala jako průkopnická členka Kongregace sester dvou Srdcí Lásky v Nigérii. Intelektuální formaci absolvovala částečně na Katolické univerzitě v Eichstattu v Bavorsku, částečně na Papežských univerzitách v Římě a „studiem“ na Dikasteriu pro blahořečení a svatořečení…
(nakolik se bude dařit překlad, budou přidávány další části knihy)
Předmluva
Pečlivý výzkum Marie Steidlové na téma Sjednocení dvou Srdcí. Inkulturovaná christologicko-mariánská spiritualita přináší získané výsledky a několik závažných otázek, které vyplynuly z výzkumu, jenž navrhl mariologickou a mariánskou reflexi hledající syntézu a souvislosti, jak to požadoval dokument Matka Páně – paměť, přítomnost, naděje, který vydala Papežská mariánská akademie dne 8. prosince 2000.[1]
Představuje se jako výzkum na pomezí mezi milostí a odpovědí člověka, mezi kulturou a vírou, mezi osobním a komunitárním, mezi Zjevením a charismaticko-prorockými zjeveními, mezi dogmatickou teologií a mystickou zkušeností vyjádřenou v příbězích a symbolech, mezi liturgií Církve a lidovou zbožností, mezi symbolem a symbolickou teologií; mezi evropskou postmoderní kulturou a současnou africkou kulturou a mezi minulostí, přítomností a budoucností toho, co je lidské, a vírou, symbolicky soustředěnou v osobě a charismaticko-duchovní zkušenosti kněze P. Dr. Montforta Okaa, nigerijského zakladatele Katolického společenství Dvou Srdcí Lásky Ježíše a Marie a v roce 1989 Sester Srdcí Lásky.[2]
Tento výzkum týkající se tolika aspektů má své náboženské a ženské těžiště v Matce Ježíšově, ženě na rozhraní mezi Starým a Novým zákonem, mezi Boží milostí a odpovědí Služebnice Páně, jejíž obsah má velkou teologickou váhu mezi křesťany patřícími k různým kulturám, místům a periferiím, mezi katolickou Církví a křesťanskými církvemi, mezi křesťany a stoupenci jiných náboženství na světě.
Tato široká vize bere v úvahu zejména africkou mariánskou vnímavost, která se vyvinula díky příspěvku učitelského úřadu Církve II. vatikánského koncilu (1962-1965) a za přispění současného teologického výzkumu.[3]
Maria Steidlová dobře ukazuje, že její téma se dotýká oněch četných jmenovaných aspektů. Na druhé straně tvoří tyto aspekty základy pro mariologii a teologii, která je inkulturována a prosáklá slovem víry (srov. Řím 10,8) a lidskými dějinami, v tomto případě afrických zemí; tak může být chápána jako scientia fidei, docta spes, docta caritas (věda o víře, poučená naděje, poučená láska).[4]
Tento výzkum prozkoumal tyto rozmanité hranice mezi historií, vírou, tradicí, teologií, duchovnem, kultem a kulturou prostřednictvím konkrétních vstupů, kterými jsou normativní a duchovní texty charismaticko-náboženské rodiny Srdcí Lásky, k nimž se autorka rozhodla v rámci Církve, s Církví a pro Církev připojit.
Některé byly individualizovány lépe, jiné méně. To nesmí čtenáře polekat, protože nejoriginálnější příspěvek, který může výzkum poskytnout teologii a kultuře, nespočívá pouze v dosažených bezpečných bodech, ale dokonce ještě více v perspektivě, která zůstává otevřená, nebo kterou lze dokonce náhle otevřít.
Autorka studovala s teologickou pečlivostí náboženské charisma mladého Společenství Dvou Srdcí Lásky a snažila se dále rozvíjet relační, antropologickou, psychologickou a náboženskou mariologii.[5]
Tento přístup je v souladu s potřebami africké kultury i postmoderní evropské kultury. V této souvislosti se uvažovalo o tom, jak se Ježíš a Maria vzájemně „ovlivňovali“ ve svém důvěrném vztahu: Maria byla vedena k nejvznešenějšímu lidství a svatosti a Ježíš je podporován v tom, že je zosobněním Spásy světa. Tento pohled je v souladu s vědomím toho, že vykoupení, spása a sláva lidských bytostí je v jejich sjednocení s Otcem v Kristu, ve skutečném procesu kristifikace, který uskutečňuje Duch Svatý.
Část zabývající se „prostřednictvím Panny Marie“ (srv. Lumen gentium 60–62; Redemptoris Mater 38–41) proto nemluví o „přenosu spásy“. Místo toho hovoří o Marii tak, že napomáhá setkávání věřících s Ježíšem ve své roli první vykoupené spolupracovnice napomáhající ke spáse, mater viventium (Matky živých) (srv. Gen 3,20), která spočívá v tom, že ho zpřítomňuje a mateřským způsobem nás povzbuzuje, abychom přijali Spásu, která se stala Člověkem, s rozhodností a radostně: Spásu, kterou slaví a nabízí Církev jako ministra pietatis (pomocnice/služebnice zbožnosti) s communio Sanctorum (se společenstvím svatých).[6]
K tomuto neustálému a mateřskému povzbuzování patří různé mariánské zážitky, jež zařazuje fundamentální teologie do kategorie „soukromých zjevení“, jejichž přítomnost v životě Církve představuje nepopiratelnou hodnotu a vyjadřuje nikdy nedokončený úkol studovat do hloubky víru předanou světcům jednou provždy.
Maria Steidlová v rámci svého teologického a dogmatického výzkumu přispívá k šíření solidně ukotvené hermeneutiky těchto událostí v širším rámci podřízené munus maternus (mateřské role), kterou Církev nepřestává udržovat, a navrhuje věrným křesťanům jako dar a znamení síly Milosti v srdci životních příběhů mužů a žen všech dob a míst.[7]
Přeji čtenáři stejné potěšení ze čtení tohoto mariologického pojednání, jaké jsem zažil sám.
Řím, 31. května 2015
Salvatore M. Perrella O.S.M.
Rektor Papežské fakulty „Marianum“ a prezident AMI
[1] Pontificia Academia Mariana Internationalis (PAMI), La Madre del Signore. Memoria, Presenza, Speranza, PAMI, Città del Vaticano, 2000.
[2] Srov. BENEDIKT XVI., Africae munus, posynodální apoštolská exhortace, ze dne 19. listopadu 2011, AAS 104 (2012) 239-314; COMMISSIONE TEOLOGICA INTERNAZIONALE (CTI), Theology today. Perspectives, Principles and Criteria, 29. listopadu 2011, Enchiridion Vaticanum, EDB, Bologna 2014, roč. 28, č. 514-613, str. 228-337.
[3] Srov. S. De Fiores, Maria, sintesi di valori. Storia culturale della mariologia, San Paolo, Cinisello Balsamo 2005; J.-P. Sieme Lasoul, Le rôle de la Sainte Vierge Marie dans la vie des chrétiens d’Afrique, in Miles Immaculatae 42 (2006), p. 493-523; Idem, La presenza materna di Maria nella Chiesa famiglia di Dio in Africa, ibidem, 70 (2008), str. 355-378; Idem, Africa, in S. De Fiores-V. Ferrari Schiefer-S.M. Perrella (edd.), Mariologia. I Dizionari, San Paolo, Cinisello Balsamo 2009, p. 24-40; S.M. Perrella, La recezione e l’approfondimento del capitolo VIII della “Lumen Gentium” nel magistero di Paolo VI, Giovanni Paolo II e Benedetto XVI, in S.M. Cecchin (ed.), Mariologia a tempore Concilii Vaticani II. Receptio, Ratio et Prospectus. Acta Congressus Mariologici-Mariani Internationalis in Civitate Romae anno 2012 celebrati, PAMI, Città del Vaticano 2013, p. 1-146.
[4] Srov. B. Forte, La teologia come compagnia, memoria e profezia, San Paolo, Cinisello Balsamo 1987; Commissione Teologica Internazionale, Fides et inculturatio, dokument Víra a inkulturace, z 3. 10. 1988, in Enchiridion Vaticanum, sv. 11, č. 1347-1424, s. 846-895; E. J. Penoukou, Inculturation, in J.Y. Lacoste (ed.), Dictionnaire critique de théologie, Quadrige-PUF, Paris 20073, p. 680-683; M. Gahungu, Le sfide dell’inculturazione in Africa. Riflesione alla luce del sinodo speciale del 1994, LAS, Roma 2007. K otázce inkulturace mariánského tajemství obecně srov. AA. VV., L’immagine teologica di Maria oggi. Fede e Cultura, Marianum, Roma 1996; S. DE FIORES, Maria, sintesi di valori, str. 15-38.
[5] Srov. G. RUGGERI, Per una cristologia relazionale. La fede in Gesù Cristo in una società multiculturale, in Synaxis 17 (1999), str. 38-56; S. DE FIORES, Paradigma antropologico, IDEM, Maria. Nuovissimo Dizionario, EDB, Bologna 2006, sv. 2, s. 1241-1269. AA. VV., Maria paradigma antropologico nella teologia postconciliare, Theotokos 21 (2013), str. 3-166; P. LARGO DOMINGUEZ, Maria, microcosmo de relaciones, in Ephemerides Mariologicae 57 (2007), str. 67-100; A. CARFÌ, Il tema della relazione nella mariologia contemporanea, Theotokos 18 (2010), str. 127-166. S.M. PERRELLA, Maria persona in relazione nel magistero dei Vescovi di Roma: da Paolo VI a Benedetto XVI, tamtéž, str. 167-255
[6] K této citlivé otázce srov. výzkum O. FRANZONI – F. BACCHETTI (ed.), In Cristo unico mediatore Maria cooperatrice di salvezza. Sborník 19. mezinárodní kolokvia mariologie, Ossimo Inferiore (Bs), 13. – 15. Července 2006, AMI, Řím 2008.
[7] Srov. S.M. PERRELLA, Impronte di Dio nella storia. Apparizioni e Mariofanie, Messaggero, Padova 2011.